Zvědavec

Komentáře

Od krize racionality ke kritickému objektivismu

Omyly čistého rozumu

Radim Lhoták( více o autorovi > )

7.5.2007

Příčinou všech omylů a přecenění možností člověka je fakt, že libovolný pořádek platný pro společnost přesahující přehlédnutelný počet svých členů, zasahuje do sféry otázek majících složitost řádu vyššího, než je uchopitelné lidskou myslí. Druhým a neméně zavádějícím míněním většiny vizionářů spravedlivé společnosti je názor, že svět jako kosmos, je předurčen nějakým vyšším řádem, z něhož člověk jako tvor rozumný může čerpat poučení. Přitom existuje asi málo rozumných duchů, kteří si dokáží představit jakýkoliv řád, jemuž chybí účel, pro který byl vytvořen. Řád bez účelu není pořádek, který by něco zajišťoval, svobodu, bezpečí, prosperitu. Kosmos je řecké slovo pro harmonické uspořádání světa, pro jednotu v mnohosti. O účelu kosmického řádu a uspořádání světa v jeho totalitě si však žádný dostatečně soudný filozof minulosti neodvážil spekulovat. Otázky příčiny a posledního účelu kosmu byly vždy nedostižnou záležitostí bohů. Člověk byl nanejvýše schopen vnášet řád nebo lépe řečeno organizaci do omezeného okruhu vlastních účelů a stejně omezeného okruhu lidí, kteří se dokázali na nějakém společném cíli sjednotit. Dál jeho rozum nikdy nesahal. Řecká filozofie měla pro tento druh řádu samostatný pojem taxis, čímž dokázala objektivně oddělit řád vykonstruovaný lidským rozumem, řád chtěný a účelně podložený, od kosmu, jehož uspořádání se odehrává ve vyšší dimenzi přirozeného světa a je neuchopitelné lidským rozumem.

Ještě starší civilizace, než byla ta helénská, věřila, že námi vnímatelný svět pošel z chaosu. Chaos je základním stavem kosmu, o čemž snad vypovídají i současné vědecké hypotézy kvantové fyziky, a lze jen těžko předpokládat, že by podstata kosmu měla mít nějaký hlubší smysl. Ergo odpovídající antropomorfním představám člověka. Proč a za jakým cílem? Je-li chaos princip objektivní reality, je vůbec smysluplné mluvit o jiném uspořádání světa? Má nějaký obsah vykládat řád světa a usilovat o nějaký vyšší řád společnosti přesahující zájmy jednotlivců nanejvýš organizovaných v účelově a existenčně založených skupinách? Než o řádu či o nějaké vyšší struktuře by jistě bylo více na místě mluvit o rovnováze sil v přirozeném chaosu a zkoumat vlivy a zásahy člověka do přirozeného běhu věcí, kterými se narušuje spontánní rovnováha a soulad té části světa, jež nám byla dána jako vlastní prostředí k životu.

Neschopnost rozpoznat objektivní meze rozumu mnohými dodnes obdivovanými duchy filozofie i vědy nakonec vyústila v konstruktivistické a pozitivistické projekty světového společenského pořádku, který postupně a neodvratně spěje k totalitě a násilí odlidštěné moci států a jejich vlád. Tato totalita přikazování a zákonů, které mají sešněrovat spontánnost přirozené evoluce a donutit lidi k předepsanému chování, bují a řetězí své účinky od represivních opatření vyvolávajících nutnost dalších represivních opatření až k úplnému omezení lidské svobody a lidských možností najít svoji vlastní cestu k životu.

Původní ideály lidské důstojnosti podléhají rozkladu v účelových a pragmatických opatřeních vyplývajících z konkrétních rozporů, jejichž výskyt zdá se být nekonečný a povážlivě narůstá. Proces diskvalifikace státní moci a jejího zákonodárství má příčinu v neschopnosti dohlédnout všechna fakta a dopady podobných opatření, jimž chybí základní princip, zapomenutý princip, a v prvním ohledu kritický pohled na objektivní charakter společnosti, pro kterou má být zamýšlený řád nastolen. Právě nedostatek smyslu pro objektivní realitu je příčinou krize racionality a mnohdy návratu k iracionálním tezím o vyšším řádu, jehož princip Boha a víry v absolutní moc je třeba znovu nastolit. Tak na prahu pochopení objektivní podstaty světa i života by nová evangelizace mohla navrátit člověka zpět do temnoty.

Je tak těžké nahlédnout objektivní roli člověka v kosmu a jeho neschopnost něco na přirozené podstatě světa změnit, aniž by si tím nepodepsal vlastní ortel smrti? Současná globální civilizace má rozměry kosmu a jako taková se nedá řídit jedním rozumem, jednou myslí. Žádná mysl nedokáže pojmout do svého vědomí všechna fakta mající účast na vývoji a spontánní regulaci všech sil ve světě a pochybuji, že by dokázala vše pořádající chaos, jímž se přirozeně všechny síly i aktivní objekty vyvažují ve vzájemném soupeření a výběru, tedy že by tento chaos dokázala usměrnit takovými abstraktními pravidly, jež by z něj udělaly alespoň spontánní řád.

F. A. Hayek a teorie spontánního řádu

Odborník na politickou ekonomii F. A. Hayek používá pojem spontánní řád pro přirozenou charakteristiku velké společnosti moderní doby a má tím na mysli spontánní chování prvků této společnosti, které se opírá o neuvědomělá pravidla převzatá na bázi prosté zkušenosti, ověřené tradice, jíž se chování lidí nezdůvodňuje, nýbrž je přijímáno jako osvědčené, aniž by někdo dokázal dohlédnout, kde tato pravidla mají počátek a kde mohou skončit. Přestože Hayek mluví o řádu, jeho tvrzení odebírají spontánnímu řádu zamýšlený účel. Naproti tomu uvádí relevantní síly, které spontánní řád utvářejí a lze je manipulovat obecnými principy zakotvenými v zákonech. Kdyby namísto pojmu spontánní řád použil pojmu chaos, snad by bylo snáze nahlédnout, že jakékoliv usměrňování velké společnosti (současných států) k zamýšlenému pořádku je stále jen zbožným přáním, od kterého se nedokážeme oprostit.

Kritický racionalismus je pojem (F.A. Hayek), jímž se nahrazuje zdiskreditovaný konstruktivistický racionalismus pocházející z karteziánské víry v nezávislý rozum (René Descartes). Cogito ergo sum, myslím tedy jsem, znamenalo, že lidské vědomí je svébytnou substancí schopnou pravdivých výroků o světě, které dokáže odvodit ze základních a zjevných premis. Kritický racionalismus popírá schopnost čistého rozumu pochopit svět v celku a určovat mu rozumný řád bez toho, aby se utopil v rozporech a fatálních omylech. Naproti tomu zdůvodňuje možnost racionální organizace velké společnosti postavené na spontánním řádu.

Hayekova teorie spontánního řádu se opírá o tezi, že podstata lidského myšlení a inteligence je založena na abstraktech, jejichž obsah nelze doložit konkrétními fakty, naplnit je vyčerpávajícím souhrnem reálných jednotlivostí a tyto osvětlit ve smysluplné struktuře vzájemných vztahů. Faktů, prvků a vztahů je v reálném světě jednoduše příliš mnoho, aby je lidská mysl dokázala pojmout. Abstraktní myšlení pracuje s pojmy a názory, které nedokáže zdůvodnit ani dokázat jejich pravdivost, vychází přitom z tradice, z evoluční zkušenosti, která prokázala jejich užitečnost tím, že přivedla jistá společenství a jejich autority k úspěchu. Na silách, jež vytvářejí spontánní řád a jsou akceptovány abstraktním myšlením, je potom možné podle Hayeka postavit princip organizace moci velkých společenských celků sestavených z nepřehledného množství jedinců.

Co to však z podstaty je abstraktní myšlení? Podle Hayeka ho nelze slučovat s podvědomím. V takovém případě by totiž ztratilo pozitivní smysl. To, že jisté objekty v naší mysli mají abstraktní význam, že jisté celky ve světě jsme schopni vnímat jako celky bez nutnosti dovolávat se jejich rozmanitého obsahu, ovšem ještě neznamená, že z jejich abstraktního pojetí nejsme schopni rozumem vyvozovat vědomé závěry o tom, z čeho pocházejí, jaký význam mají pro nás, jaký postoj k nim máme z principu zaujmout, do jaké míry jsou v souladu s objektivní skutečností. Pokud ovšem postrádající vědomý vztah k objektivní realitě ve smyslu validních pojmů, zbývají nám jen postoje samé, a respektování určitých pravidel z nich plynoucí je právě věcí našeho podvědomí postaveném na zkušenosti, jakou s nimi máme, jsou věcí našich neuvědomělých hodnotových soudů, osvojených pocitů a dojmů, jimiž se bezděky zařazujeme a přizpůsobujeme danému světu, protože tak jsme se to naučili. Hayekovo abstraktní myšlení bez zpětné vazby k objektivní realitě a převedené do vědomé části našeho rozumu má být zdůvodněním k hledání principů, jimiž lze usměrňovat chování lidí podle jejich přirozeného chápání spravedlivého řádu společnosti. Jak lze ovšem rozpoznat nějaké rozhodující abstrakty mající spíše charakter osvojených instinktů tam, kde staletím budované tradice byly vyvráceny? Jak můžeme najít nějaký pozitivní význam „praktických“ zásad ve společnosti, která se atomizovala na soubor individualizovaných a nezakotvených jedinců trpících ztrátou paměti o každé kulturní tradici jako o přežitku minulosti? Čím lze zdůvodnit principy, jimiž se má regulovat spontánní řád společnosti? Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu, byl jeden ze spontánních principů společnosti nám důvěrně známé.

Při dostatečně kritickém a nezaujatém pohledu na objektivní svět není těžké pochopit, že jakýkoliv řád, má-li mít smysl, musí být vztažen k omezené skupině lidí, k tlupě, kmeni, obci, jejíž členové se dokáží sjednotit na obecných principech společného směřování. Žádný společenský řád nemůže fungovat proti vůli a cítění členů, kteří na něm mají mít účast. Bez přehledných pospolitostí nemůže existovat ani relevantní abstraktní myšlení v Hayekovo pojetí. Nemá být kým neseno a předáváno z generace na generaci. Pokud takové skupiny neexistují, pokud neskládají autonomní strukturu vyššího celku, pro nějž by mělo smysl definovat fundamentální principy vzájemného soužití ve smyslu svobody a práva na život (vnitřní řád sociální, mocenský i existenční by si tyto skupiny již vytvářely samy), pokud zůstává pouze osamělé individuum dané na pospas světovému chaosu, vedou všechny cesty k zajištění potřeb a života takových individuí k totalitnímu systému moci. Ten má za následek potření svobody člověka a smyslu lidského směřování, tedy úpadek kultury i civilizace.

Učíme se žít v prostředí, jaké nám bylo dáno, kde je však nějaká objektivní nutnost toto prostředí uznávat? Respektovat jeho podmínky, pokud je v rozporu s naším rozumem? Kde je řečeno, že musíme přijmout nějaký, byť spontánní, řád odcizené společnosti, v níž jsme proti své vůli zasazeni a zotročeni? Proč bychom nemohli chtít zásadně změnit její obsah? Nebo lépe: Proč bychom neměli mít právo žít mimo ni? Žít si po svém? Vytvořit si vlastní společnost? Čím je vlastně zdůvodněn požadavek podrobit se řádu současné společnosti, jehož charakterem jsou arbitrární zákony a mocenská zvůle institucí vládních i soudních, řádu, který nerespektuje žádné tradice a cizí je mu i organizace postavená na nějakém spontánním a lidskému mínění přizpůsobivém uspořádání? Kde bere občanům vzdálená a nepřátelská státní moc nárok k příkazu: Buď přijmeš předepsaná pravidla, budeš žít a pracovat ve veřejném zájmu, nebo nemáš právo na existenci v této zemi a hledej si místo někde jinde. Proč by jakýkoliv sebemenší pospolitní útvar nemohl žít autonomně, třeba si vytvořit vlastní obec existenčně nezávislou na současném státě? Jaký morální imperativ přikazuje lidem, pokud nejednají násilně či na úkor svobody jiných lidí, podrobit se ve svém jednání orgánům státní moci? Co opravňuje současné státy k donucování lidí, aby tvořili hodnoty a uplatňovali své úsilí a um ve prospěch účelů, jaké se zlíbí mocenským institucím? Pouhý fakt, že nemají žádnou možnost existence mimo tyto státy? A proč ji nemají? Protože taková existence by byla nežádoucí? Nežádoucí ve jménu čeho? Protože bez zapojení do současné organizace světového společenství by nebyla zajištěna dělba práce a využívání znalostí či tvorby hodnot všech jeho členů k ekonomickému růstu a prosperitě? Omyl, zdroje obživy globálního společenství na státní mocenské struktuře už dávno nezávisí, jeho politická organizace pouze umožňuje dominantním ekonomickým subjektům manipulovat trh a přitom nenést žádnou odpovědnost za jeho fungování. Jen tak mohou bohatnout nad rámec vší přijatelné míry, jaká nemá v historii obdoby. Špinavou práci a náklady s tím spojené nechávají na socialistických státních institucích, které vedou politiku etatismu – uplatňování moci na úkor individuální svobody. Podívejme se na holou skutečnost očima kritického objektivismu a možná se zásadně změní naše mínění o podmínkách fungování lidské společnosti.

Diskuze

65 příspěvků ( 65 nových)