Zvědavec

Komentáře

Od krize racionality ke kritickému objektivismu

Základní teze objektivistické filozofie

Radim Lhoták( více o autorovi > )

4.5.2007

To jsou ve stručnosti základní výchozí předpoklady filozofie objektivismu. Je až zarážející, že dlouhá staletí minulého filozofického myšlení dokázalo s takovou mírou přesvědčení ignorovat základní axiomy existence světa, které jej přirozeně klasifikují jako objektivní realitu. Friedrich Nietzsche byl asi prvním filozofem, který po tisíciletí iracionálního přebarvování skutečnosti na pokřiveného bastarda boží vůle či transcendentálního idealismu odhalil naprosté zmatení pojmů a převrácení hodnot ve výsledném rozkladu myšlení, ztráty sebedůvěry a dekadenci života naší křesťanské éry. Objektivismus potom jako první filozofie dává jasnou odpověď na základní otázku lidského poznání: Jaký je vztah pojmů ke smyslově vnímatelné realitě?

Filozofie objektivismu chápe pojem jako nástroj lidského poznání, jako základní kámen korektní epistemologie, jímž se integrují v jeden abstraktní výraz podobné rozmanité výskyty objektů či jevů v reálném světě, pokud se od sebe liší pouze mírou svých charakteristik. Jde tedy o antropomorfní pohled na celé skupiny předmětů a faktů vystihující jeden abstraktní objekt, jsoucno nebo entitu, bez rozlišení počtu konkrétních představitelů (minulých, dnešních i budoucích) a bez uvážení hodnoty atributů, jimiž se v jednotlivostech odlišují představitelé těchto entit. Tak lze v dimenzích omezeného lidského vědomí pojmout celý reálný svět objektů bez toho, aniž by se naše vědomí muselo zaobírat každým jednotlivým výskytem jsoucí množiny zvlášť, čímž by nutně zahltilo svou vlastní kapacitu.

Každý pojem musí mít svou srozumitelnou definici, která je bezesporná ve vztahu k rozpoznané objektivní realitě a ve znalostním kontextu obecného lidského poznání. Jako takový musí být tedy rozložitelný na logický řetězec výroků odvozený z fundamentálních pojmů, které mají přímý odraz ve smyslově vnímatelné skutečnosti. Každé zakotvení pojmů mimo vnímatelnou realitu je nesmyslné, irelevantní a v důsledku jediným opravdovým výrazem zla v lidském konání, které tak přestalo být řízeno rozumem. Objektivismus varuje před arbitrárními pojmy a výroky, jejichž objektivně nedoložitelný význam zavádí lidské myšlení na scestí. Mezi takové pojmy patří například bůh, sociální spravedlnost, veřejný zájem, vyšší etický kodex, rovnost mezi lidmi a podobně. V principu jde o dilema sebezáchovného či sebezničujícího volního procesu, dilema, jenž volí mezi aktivizací rozumových funkcí vědomí směřujících k činnosti postavené na pravdivém poznání a mezi umrtvením mentálně tělesné činnosti směřující k rozkladu, k apatii a k postupnému rozplynutí v nicotě. Království nebeské je pouze vznešený a utěšující výraz pro tuto nicotu.

Objektivismus a moralita

Jaké závěry plynou z objektivistického chápání světa pro etický kodex lidského chování? Posledním filozofem klasické éry filozofie, který projevil snahu výrokovat objektivistické hodnotové soudy stran lidské morálky, byl patrně Aristoteles (kolem roku 350 př. n.l.).

Aristoteles položil základy objektivní logiky a metod poznání. Proti všem Platónovým nástupcům chápal základ lidského poznání v objektivní existenci reálného světa, v pozemském založení ducha a v platném rozumu. Jeho etika hájila ideál osobního štěstí v souladu s fyzickou přirozeností člověka. Platón je naproti tomu zastáncem prvotnosti světa idejí, duše jako prvotního hybatele a její účasti v nadpozemské sféře absolutní pravdy a (božské) dokonalosti. Platónova etika inklinuje k sebeobětování ve prospěch celku (obce). Ačkoli mnohé Platónovi výroky o etice a lidské povaze mají univerzální hodnotu, jeho chápání fundamentálních otázek poznání a smyslu lidského života přivedlo na celé dva tisíce let lidské myšlení k idealismu, jímž se mentální úsilí lidí diskvalifikovalo v nesmyslném rozporu duše a těla, ideje a skutečnosti, síly a altruismu, vůle k životu a asketické odevzdanosti Bohu. Toto myšlení zasadilo lidského jedince do světa utrpení a nechalo ho zmítat mezi ideálem nedosažitelného blaženství nebeské říše dobra a nepřekonatelným pokušením z hlubin zničujících temnot zla a dědičného hříchu.

Poslední dvě staletí naší civilizace sice filozoficky zavrhla Boha, ale nedokázala se odpoutat od představy transcendentálního základu světa. Ani moderní doba nedokázala překonat rozpor mezi nezávislým vědomím hledajícím pravdu o štěstí člověka ve vlastní duši a skepticismem pochybujícím o poznatelnosti reálného světa vůbec. Objektivismus je prvním filozofickým směrem, který tento rozpor řeší v dialektické jednotě. Skutečné vodítko k životnímu úspěchu a pocitu vyrovnanosti podle filozofie objektivismu představuje vědomí jako odraz objektivní skutečnosti, dále pocit sebevědomí člověka v jeho rozumové schopnosti a racionální vůle k životu. Jde ovšem o stavy duše, ke kterým člověk nedospěje automaticky, musí o ně usilovat, a co je mnohem důležitější, musí se pro ně rozhodnout. Tímto rozhodnutím se zároveň rozloučí se všemi cestami úniku od objektivní reality, jimiž se lidská duše upíná k iracionální víře ve vyšší moc a spravedlnost, či k subjektivní představě světa, jaká se zdá být pohodlnější, přístupnější a méně závazná, než snaha o reálné poznání a připuštění světa v jeho objektivní podstatě.

Maximou objektivistické etiky je racionální egoismus, tedy uvědomělé usilování o vlastní prospěch a životní prosperitu. Nejde o nějaké sobecké a vrtošivé vybíjení lidských sklonů a konání podle vlastní libovůle na úkor druhých. Objektivistický egoismus chápe člověka v reálném kontextu jeho sociálního začlenění a potřeby kooperace, kdy výsledkem jeho racionálního poznání je hlubší pochopení takového sociálního chování, které preferuje dlouhodobý prospěch oproti krátkodobému zisku, přičemž základním kritériem dobra je uchování života a volba hodnot, jež život jedince naplňují radostí a spokojeností. Objektivita jako volní soulad s realitou opřený o rozum a metody empirického poznání, to je základní princip vnitřní jednoty a morálního přesvědčení vyjádřený slovy objektivistické filozofie.

Objektivismus nepopírá omezené hranice lidského rozumu ani emocionální stránku člověka jako podstatný faktor podmiňující chování lidí. Realita je absolutní a nezávislá na našem vědomí. Lidské vědomí má pouze schopnost reflektovat objektivní svět a částečně pronikat do jeho souvislostí. Naproti tomu naše emocionální vybavení je závislé na našich hodnotových soudech (i těch neuvědomělých) uložených do podvědomí ve formě automatizovaných pocitových reakcí. Pouze cestou validace našich prvotních soudů a jejich zpětným přehodnocením můžeme překonat rozpor mezi rozumem a pocitovým vnímáním světa. Jen tak můžeme dojít relativního souladu s realitou a potřebného sebevědomí v důsledku racionality, kterou objektivismus chápe jako primární ctnost.

Racionální základ má v objektivismu i pojem dobra vyjádřený potřebou zachování vlastního života, který je sám o sobě měřítkem veškeré morální hodnoty. Přičemž příjemce prospěchu ze svého morálního jednání má být přirozeně jednotlivec sám jako nositel takového jednání. Z fundamentálního pohledu na racionalitu jako primární morální hodnotu, která uznává fakta a poté jedná podle nich, odvozuje objektivismus i základní ctnosti lidské osobnosti: Nezávislost jako primární orientace na realitu, nikoliv na ostatní lidi. Integrita jako jednání v souladu s racionálními principy. Hrdost jako morální ctižádost. Poctivost jako odmítnutí neskutečnosti, tedy v důsledku nesouhlas s jakýmkoliv iracionálním (theistickým či idealistickým) chápáním světa, který by chtěl být návodem a případnou ideologií pro chování lidí.

Role státu

Z důrazu na objektivitu vyvozuje filozofie objektivismu roli státu ve vztahu ke svým občanům. Stát je institucí, která má výhradní pravomoc k vynucenému prosazení jistých pravidel společenského chování. Stát je společenským výtvorem a společnost se skládá z jednotlivců. Jakékoliv pravomoci státu musí být tudíž odvozeny z pravomoci jednotlivců.

Jediným důvodem k delegování pravomoci jednotlivce na stát je ochrana práv a svobody jednotlivců. Z objektivního hlediska není přípustné, aby stát zasahoval do života občanů jiným způsobem, než jako záruka sebeobrany lidí a zajištění základních hodnot a podmínek pro svobodný život a rozvoj každého člověka podle jeho vůle. Donucovací role státu ve všech ostatních oblastech existence člověka znamená tvorbu abstraktních pravidel, jimiž se určuje jednání lidí ve prospěch někoho či něčeho jiného, účelových pravidel, která nemohou objektivně obsáhnout nekonečný počet konkrétních případů, jichž se daný účel týká. Rozhodování v takových konkrétních případech se potom musí opírat o neobjektivní etická měřítka, jakými jsou veřejný prospěch, sociální spravedlnost či boží vůle. Ve svém důsledku takový stát nutně směřuje k rozporu s míněním jednotlivců a ke konečné totalitě a utlačování občanů. Jediným systémem zákonů, který vylučuje každý projev neobjektivity, tedy neobhajitelnosti a neurčitosti, je takový systém, který legislativu omezuje na ochranu základních práv a svobod jednotlivců.

Princip objektivismu má platnost i v rozhodování občanských sporů, pro něž vždy existovala a musí existovat právní instance spravedlivého rozhodnutí. Spravedlnost má objektivní zakotvení v životě samém, v jeho evoluci a praxi, z níž vycházejí všechny tradice. Je potom lhostejné, kdo je nositelem spravedlnosti, zda nezávislá justice či rada starších. Nejtypičtějším příkladem je zvykové právo. Hlubokým argumentem pro zvykové právo je fakt, že spravedlnost je zakotvena v objektivní skutečnosti a pouze v ní ji lze objevovat, v prastarých pravidlech vynucených objektivně prověřenou praxí. Spravedlnost není výplodem génia, nýbrž zjevuje se odhalováním zásad, jež vždy vedly lidské jednání ke spolehlivým výsledkům a lze u nich předpokládat stejně spolehlivá očekávání i pro libovolný případ budoucí. Spravedlnost nelze spatřovat ve zbožném přání intelektu či v racionálních spekulacích, jak by lidské jednání být vedeno mělo za nějakým vyšším účelem či zavedením chtěného pořádku.

Tak přibližně vypadají východiska objektivismu v myšlení spisovatelky Ayn Randové a teze, které uspořádal do filozofického systému její pokračovatel Leonard Peikoff. Jde o názory přibližně padesát let staré a pokud budou podrobeny důkladné kritice, mohou se stát filozofií, jíž se změní současné přešlapování lidstva v úžasu nad vlastní nemohoucností. Proč by právě objektivismus měl být oním novým myšlením, když dvě stovky let filozofické moderny vynesly právě rozum na piedestal nejvyššího kritéria pravdy? Když právě novodobá víra v objektivní výsledky vědeckého poznání je předmětem kritiky postmoderního myšlení a toto myšlení mluví o krizi racionality? Tvrdím, že moderní víra v rozum byla stejně neobjektivní jako víra v Boha, tedy že rozum bez objektivity nemá o nic větší váhu, než vykládání podstaty světa bez zdravého rozumu.

Pokračování příště

Diskuze

91 příspěvků ( 91 nových)