Zvědavec

Komentáře

Byl to takový stín...

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

18.4.2007

Střílet začal v ubytovně, kde bylo ubytováno 895 lidí, po sedmé hodině ráno. Zabil dva. Pak se dvě hodiny nedělo nic. Policie už byla v kampuse nějakou tu hodinu, když se druhý masakr rozpoutal v jiné části kampusu. Čo tentokrát uzavřel východ řetězem, aby se nikdo nemohl dostat ven, a pak rozpoutal svou poslední velkou hru.

Proč to udělal?

Podle spolužáků byl Čo uzavřený, nezúčastňoval se společných akcí a neodpovídal ani na pozdrav. V televizi jsem vyslechl rozhovor se dvěma jeho spolubydlícími. Čo byl (podle nich) zvláštní. Nemluvil, neměl kamarády, za celý rok neměl ani jednu návštěvu. Nikoho, dokonce ani rodiče. Hovořil o tom, že má dívku, nazýval jí Spanky, ale ukázalo se, že byla imaginární. Někdy lhal, když tvrdil, že měl návštěvu, a kluci věděli, že neměl. Někdy prý sledoval dívky a tajně je fotografoval. Byly zaznamenány tři takové případy, v jednom dokonce zavolala dotyčná policii. Ta Čoa odvedla a nechala ho vyšetřit psychiatrem, neboť hovořil o sebevraždě. Byl přistižen v dívčí části koleje, jak tajně pozoruje jednu dívku. „Víš, proč jsem to udělal?“ řekl později svému spolubydlícímu. „Chtěl jsem vidět její oči.“ „A cos tam našel?“ „Promiskuitu“, řekl.

Jeden z jeho spolubydlících si vzpomněl, že i jeho jednou Čo tajně fotografoval.

Nosil stále černé brýle - i v místnosti, pokud musel promluvit, trvalo několik vteřin, než začal, a mluvil tiše, téměř šeptal. "Byl to takový stín,", řekl o něm doslova jeho spolubydlící.

Učitelka divadla, Stephanie Derry o jeho hrách říká, že byly groteskně morbidní. V jedné z nich například syn nenávidí svého otčíma tak, že po něm hodí motorovou pilu a kladivo. V závěru hry nechá chlapec otčíma zadusit se rýžovými lupínky.

Jeho slohové práce prý byly natolik depresivní a temné, že ho jeho učitelka kreativního psaní Lucinda Roy několikrát doporučila k psychologickému vyšetření a žádala chlapce, aby se nechal vyšetřit (www.msnbc.msn.com). Ale on odmítal. „Pokud se dotyčný odmítá sám léčit, nemůžeme ho k tomu nutit,“ zněl verdikt kampusového psychologa. „Musíme respektovat svobodu našich studentů, to je naše policy (politika).“ Lucinda Roy neřekla přesně, v čem byly slohové práce tak zneklidňující, pouze uvedla, že Čo ji připadal hrozně osamocený a nesmírně naštvaný.

Jeho rodiče vlastní malou čistírnu, pracují tvrdě a dlouhé hodiny. Prý to jsou milí, tiší a usměvaví lidé. Do USA přišli z Jižní Koreje v roce 1992. Pokud dobře počítám, tak to bylo Čoovi osm let. Čo zřejmě přišel do cizí země v době, kdy už začínal mít rozum, odešel z místa, kde možná už měl i vlastní přátelé a zřejmě si nikdy v nové zemi nedokázal vybudovat sebemenší vztah. Bylo to všechno příliš jiné, divná, odlidštěná kultura, jiné zvyky.

Myslím, že trošku tomu chlapci rozumím. Totiž v této západní společnosti uprostřed kampusu plného mladých lidí můžete být dnes až zoufale a k neuvěřeni sami. Můžete být více sami, než trosečník na pustém ostrově, protože ten má aspoň kolem sebe zvířata a může si třeba sám pro sebe křičet nebo zpívat, jak dlouho chce. Na koleji jste sami a nemáte ani toho křečka, o kterého byste se mohli starat.

Pokud se náhodou stane, že se nesžijete s povrchním, uřvaným světem mladých lidí kolem, nechají vás být a nikdo, doslova nikdo si vás nevšimne. Na to přece máte PRÁVO. A všichni vědí, že ho musí respektovat. Tak ho respektují. Rádi. Nikdo vám nepomůže, nikdo si s vámi nepopovídá, nikoho nezajímáte. Stanete se stínem. Můžete jen tiše nenávidět.

Podobných strašlivě vražedných akcí bylo v posledních letech na kolejích vysokých škol a v jejich učebnách několik. A ve všech kulminují pachatelé jako lidé zcela osamocení, vyobcováni většinovou společností. Všichni pachatelé museli zřejmě procházet vlastním vnitřním peklem, než se rozhodli k takovému činu.

Pochopitelně že kult násilí v televizi, ve filmech, v počítačových hrách sehrál svou roli. Byl motivační, ale myslím, že nebyl jediným důvodem těchto tragedií.

Stejně tak je zbytečné se přít o tom, zda by pomohl úplný, plošný zákaz zbraní popř. naopak plné ozbrojení všech lidí. Pokud někdo chce vraždit hromadně, najde si zbraň. Zvlášť když je sám rozhodnut ukončit při tom i svůj život. Může to být třeba dopravní prostředek.

Jak odpoví společnost na tyto akce? Ovšem, že špatně. Předpokládám, že se pokusí vytvořit z kolejí a z kampusů nedobytné pevnosti, kolem se natáhnou ploty, do dveří se nainstalují bezpečnostní rámy a detektory kovů jako na letišti, po chodbách se objeví kamery (pokud tam náhodou ještě nejsou). Všichni budou neustále denně prohlížení, zda u sebe nemají vidličku nebo jinou vražednou zbraň. A po čase se zase něco podobného semele. Protože ta opatření se snaží postihnout důsledek, nikoliv příčinu. A vražedným akcím nemocných jedinců nelze zabránit. Studentská městečka jsou příliš rozlehlá, pendluje tam příliš mnoho lidí tam a zpět, je nemyslitelné kontrolovat všechny. Ale politikové a policie budou mít aspoň dobrý pocit, že se pokusili.

Je pravdou, že být pedagogové ozbrojeni, jako je tomu například (prý) ve školách v Izraeli, zřejmě by zasáhli a mrtvých by bylo patrně méně. Dobře, tak by ho zastřelili dříve. Ale změnilo by se něco na té tragedii? Totiž tragedií není počet mrtvých (i když to také), ale spíše to, že k tomu vůbec dochází. Není náhodou, že k tomu dochází posledních třicet let. Za mých časů prostě nic takového absolutně nebylo možné. A to bylo v dobách hluboké normalizace, kdy údajně byly lidské vztahy devastované. Hm.

Pamatuji si, že mi kolega spolubydlící jednou přebral dívku, která za mnou přišla na návštěvu. Strašně jsem tenkrát trpěl. Ale druhý den jsme vytáhli všichni do hospody, kluci mě nalili rumem a pivem, hrálo se na kytaru a ono se to nějak samo urovnalo. Byli jsme ze stejného těsta. Existovala přirozená, nikým nenadiktovaná družnost či nevraživost. Člověk měl své přátelé, své nepřátelé, někoho respektoval, někoho nenáviděl a všechno tak nějak do sebe zapadalo.

Dnes jsou nám předepisovány skupiny úchylů, které musíme respektovat a nesmíme si z nich dělat srandu, musíme spolubydlet s lidmi jiných ras, se kterými se nemáme co říct, které jsou nám kulturně i zkušenostmi cizí, často pro náš nos páchnoucí, kolem sebe máme ženy - mužatky, které nesmíme dobývat, máme důsledně zakázáno na kolejích pít alkohol, kouřit (když se reportér ptal jednoho ze spolubydlících Čoa, proč nepodnikl kroky, aby Čoa vystěhovali někam jinam, odpověděl: „Říkal jsem si, že by to mohl být horší. Mohl třeba kouřit...“). A samozřejmě, že ostatní plně respektují naše právo se nekamarádit. Ve skutečnosti totiž dnes v této nemocné multi-kulti společnosti nikdo nikoho nezajímá.

Diskuze

127 příspěvků ( 127 nových)