Zvědavec

Komentáře

On zatčen, ona v bezpečí

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

16.7.2003

Podle zveřejněné fotografie bych jí hádal tak sedmnáct. Dívka muži skutečný věk nesdělila, ale podle expertů to prý musel poznat. Nevíte někdo, jak se stát expertem na dívčí věk? Docela mě to zajímá. Čím musí takový expert projít, jakou školu absolvovat a co má napsáno na vizitce? Expert v hádání věku?

Na celém případů mi vadí několik věcí.

Za prvé: Není jisté, že ti dva měli intimní poměr. Očekává se to automaticky, neboť to vyplývá z podstaty věci. Ale co když je to očekávání mylné?

Za druhé: Nešlo o žádný únos, dívka utekla dobrovolně. Tak, jako v případě Opočenského, se ptám, kde je tady oběť? Slečna je pravděpodobně na svůj věk velmi vyspěla, fyzicky i duševně. Ona trestu ujde, neboť "nevěděla, co činí, není zodpovědná za své jednání". Muž ovšem trestán bude. Je to chlap a prase. A mnozí dodají: "a pedofil". Opravdu?

K odhalení pomohly záznamy bezpečnostních kamer a spolupráce policie z Anglie, Francie, Německa a dokonce FBI.

Stát se něco podobného před sto nebo více lety, tak by těm dvěma stačilo utéct se na jiné panství, do jiného okrsku, pokud by chtěli být opravdu bezpeční, tak do jiné země. Domnívám se, že by se nad tím ani nikdo příliš nepohoršoval. Dívka by se rodině ozvala s tím, že je živá a zdravá, po čase by třeba sama poznala, že to není to pravé, a vrátila se k rodině, snad i s outěžkem. Ve vesnici by se o tom mluvilo, lidé by jí pomlouvali, ale po nějaké době by se na to pozapomnělo, rodina by se tím smířila. Podotýkám, že tehdy dívky vyspívaly v průměru o 2-3 roky později, než dnes.

Dnes to je vše mnohem těžší. Jednak byly zavedeny drakonické zákony, které stanovují úřední věk pro pohlavní styk podle zásady "one size fit all" neboli "jedná velikost pro všechny" (co na tom, že každý vyspívá jinak?), přičemž tento "úřední věk" je posazen o 2-3 roky výše, než tomu bylo před sto lety. A spolu se zákony i drakonické tresty (pro muže) za jejich porušení. Ale nejhorší na tom je, že není ani kam utéct. Všude je to stejné. Všude na vás číhají šmírovací kamery, každá platba zanechává elektronickou stopu.

Říká se, že tehdejší společnost byla mnohem více nábožensky založena, údajně puritánštější a konzervativnější. Přesto nám vychází sečtením rozdílů v dospívání (2-3 roky) a úředně povoleného věku pro pohlavní styk (2-3 roky) čtyř až šestiletý rozdíl. Jak je to možné?

Inu, tehdy se lidé řídili více vlastním rozumem a instinkty. Nebyly hromadné sdělovací prostředky. Nebylo intenzivní vymývání mozků. Dnes je tzv. morálka společnosti hromadně formulována médií, názory podsouvány, aniž si toho lidé všimnou. Zveřejní se nějaký otřesný případ skutečné pedofilie, vyvolá se vlna rozhořčení, volání po přísnějších trestech a pak už to jde, padni komu padni. Hysterie střídá hysterii, žádný trest není dostatečně vysoký, žádná hranice dostatečně bezpečna. Společnost se pokrytecky zaštiťuje morálkou, jako kdyby nějakou měla. A přitom tatáž společnost nic nenamítá, když jí její nemorální politici lžou jako když tiskne. Nechá se okrádat nemorálními daněmi, ničit své životní prostředí nemorálními korporacemi. A nevadí jí ani nemorální a zbytečné války. Ti, kteří ze společnosti nemorálně vysávají profit, kteří na ní nemorálně parazitují, vyjdou z toho bez trestu. Často dokonce se těší úctě a obdivu.

Nejvíce mi na tom vadí ta předstíraná láska k dětem. Vše pro naše děti, je heslo této vysoce morální společnosti. Ve skutečnosti děti jsou pro dnešní rodiče přítěží, otravou.

Příklady? Dovolte, abych ocitoval kousek z článku Bušky Bryndové Krásný nový svět je konec civilizace uveřejněného 14.7. na Britských listech:

Můj názor na chování bohatých lidí a jejich vztah k dětem je podložený osobní zkušeností, když jsem v začátcích své emigrace ve Francii půl roku pracovala jako služka ve velmi bohaté rodině přívrženců Le Pena a za tu dobu jsem měla příležitost tuto společenskou vrstvu poznat opravdu zblízka a hlavně zevnitř. Moje tehdejší vysokoškolsky vzdělaná paní například nechala svého tříletého syna půl roku bez pořádného lékařského vyšetření, když trpěl neustále se opakujícími záněty nosohltanu, ale jakmile zjistila, že se jí obvod stehna zvětšil o půl centimetru, okamžitě si zařídila masáže a cvičení, aby se vešla do tehdy módních úzkých kalhot. Další příležitost ke studiu jejich způsobu života jsem získala během svého několikaletého působení na Evropské komisi, kde jsem se často setkávala s významnými politiky a představiteli finančních institucí a průmyslových koncernů, a s některými jsem udržovala i společenské a osobní vztahy.

A o kousek dále v tomtéž článku:

ROZPAD RODINY, POSTAVENÍ DĚTÍ A POSTIŽENÝCH LIDÍ

Rozpadá se čím dál tím víc rodin a děti jsou stále častěji odkládány do dětských domovů, nebo v lepším případě vyrůstají jen s jedním z rodičů, protože ten druhý rodinu opustil. Rodiče bývají příliš zaměstnáni vyděláváním peněz na drahý, ale okolní společností vyžadovaný konzumní způsob života, a dostatečně se svým dětem nevěnují. Raději jim koupí nějaký drahý dárek nebo jim přímo dají do ruky peníze, než by jim obětovali alespoň pár hodin či dnů ze svého času. Jejich děti pak tráví většinu svého volného času před televizí nebo hraním bezduchých a násilí oslavujících her na počítači. Většinou málo čtou, protože rodiče si s nimi v útlém dětství nedali tu práci, aby jim předčítali a naučili je číst pravidelně. Některé zvlášť zanedbávané děti pak hledají útočiště v pouličních partách, které je naučí násilí a často je dovedou k tvrdým drogám, anebo svou citovou vyprahlost utápějí v alkoholu. Paradoxně, nejhůř na tom bývají děti těch nejbohatších. Jejich rodiče na ně většinou nemají čas, matky je téměř nevidí, protože o děti se starají chůvy a služky, a často jim chybí i prostý lidský zájem. Když tyto děti dospějí, jejich rodiče je nemilují o nic víc, protože v nich vidí potencionální konkurenty, kteří by se je mohli pokusit předčasně vyhodit ze sedla. Proč by jim tedy mělo záležet na osudu budoucích generací, když milují jen sami sebe, a jim samotným zbývá jen pár let či desítek let života?

Rodí se čím dál tím víc tělesně i duševně postižených dětí, což je zvlášť citelné, protože v té části světa, která vyznává konzumní způsob života, neustále klesá porodnost. Pomoc postiženým se sice formálně oceňuje jako kladný čin, protože to vypadá hezky a je možné se jí na společenských večírcích pořádně blýsknout, ale společnost své postižené ve skutečnosti nenávidí. Většina lidí by byla raději, kdyby zůstali zavření doma, nebo v nějakém ústavu a nelezli těm zdravým moc na oči, protože jim příliš nepříjemně připomínají nedokonalost lidského rodu. Vždyť herci v televizních seriálech jsou všichni krásní a urostlí, v reklamách jakby smet, a lidé se na podobné stvůry nechtějí dívat. Je přece o tolik příjemnější raději věřit v dokonalý svět!

Mimochodem, jestliže jste ten článek Bušky Bryndové nečetli, vřele doporučuji.

A ještě jeden ocitovaný kousek. Tentokrát z knížky 451° Fahrenheita od Raye Bradburyho:

"Jak se daří dětem, paní Phelpsová?" zeptal se. "Vždyť víte, že žádné nemám! Bůh sám ví, že nikdo, komu zbylo Jen trochu zdravého rozumu, děti nemá!" řekla paní Phelpsová a dobře nevěděla, proč má na tohohle člověka vztek.

"To bych ani neřekla," pravila paní Bowlesová. "Já mám dvě děti a obě císařským řezem. Nemá smysl prodělat kvůli dítěti celé to mučení. Ale svět se přece musí obnovovat, lidstvo nesmí vyhynout. A mimo to, děti vám jsou někdy hrozně podobné, a to je roztomilé. Dva císařské řezy a bylo po parádě, ano, panečku. Můj lékař mi sice tenkrát říkal, že císařské řezy nejsou nutné; máte na to pánev jako dělanou, všechno je normální, říkal, ale já jsem na nich trvala."

"S císařským řezem nebo bez něho, děti člověka zničí; jak vás to Jen mohlo napadnout," řekla paní Phelpsová.

"Strčím děti na devět dní z deseti do školy. Jsou doma tři dny za měsíc a to je docela dobře snesu, není to vůbec nic strašného. Posadíte je do televizního pokoje a otočíte vypínačem. Je to jako když člověk pere; nacpete prádlo do pračky a přibouchnete víko." Paní Bowlesová se zachichotala. "Oni mě právě tak s chutí kopnou, jako mi dají pusu. Bohudíky, já jim to kopnut! umím oplatit!"

Ženy se rozřehtaly na celé kolo.

Kolik rodičů si s dětmi denně povídá, kolik z nich udržuje společné večeře či obědy, kolik rodičů chodí s dětmi na pravidelné výlety do přírody, kolik rodičů denně večer dětem předčítá z knížky? A hlavně, kolik rodičů se snaží být dětem vzorem? Je třeba více důkazů o "lásce k dětem" v této nemocné společnosti?

Ovšem, když přijde k případu, jako je tento, to je třeba hlasitě a hromadně odsoudit, stejně jako Opočenského. A kdo to neudělá dostatečně entuziasticky, vystavuje se sám obvinění: není on náhodou také pedofil?

Není. Jen se dosud nenechal převálcovat společným "myšlením".

A na závěr ještě jedna citace. Je z diskuze čtenářů za článkem na novinky.cz: Kurva, s tímhle že zdrhnul?!? Zastřelit za úsvitu. Za bezprecedentní absenci jakýchkoli zbytků vkusu. Ponechávám bez komentáře.

Diskuze

46 příspěvků ( 46 nových)