Zvědavec

Komentáře

Jak jsem protestoval

Vladimír Stwora( více o autorovi > )

24.11.2000

---

Většinou politikům nepíšu, vím, jak je takové počínání marné, ovšem tento zákon je natolik nebezpečný, že

Má stížnost adresována osmi státním úředníkům a jediná odpověď, která přišla, odpověď premiéra Harrise. Klikněte na obrázek.

jsem mlčet nemohl. Nemaloval jsem si žádné růžové obrázky o tom, že by se mi podařilo zvrátit nebo zpomalit proces jeho přijetí, nicméně jsem doufal alespoň v započtení svého hlasu. Říkal jsem si, že sejde-li se takových nesouhlasných dopisů více, snad by se dalo něco dělat.

Začal jsem tím, že jsem poslal fax do kanceláře Justice and Social Policy tajemníkovi Tomy Prins. Tentýž dopis jsem odeslal emailem těmto lidem: Michael Bryant, Carl Defair, Peter Cormos, Lyn Mcleod a Marylin Mushinksi. Jde o členy komise Justice and Social Policy, která měla projednávat připomínky k tomuto zákonu. Výsledek? Absolutní mlčení oslovených. Nikdo z výše uvedených se ani nenamáhal, aby alespoň potvrdil příjem. Na adrese http://www.ontla.on.ca/hansard/37_parl/... jsem si později našel zápis z jednání komise, které se konalo 14. listopadu. Nejenže všichni členové jednomyslně zákon podporovali bez sebemenší zmínky jakýchkoliv pochybností, ale podstatná část debaty byla dokonce věnována tomu, jak zákon ještě přitvrdit. Hovořilo se o tom, že obviněný by měl rovněž být zbaven práv na své děti, včetně zákazu se k nim vůbec přiblížit. Členové komise se nakonec shodli na tom, že tento bod už upravuje jiný zákon, a sice Child and Family Services Act. Dále bylo požadováno několik dalších doplnění, a všechna ve smyslu zpřísnění stávajícího návrhu.

Hra na demokracii má svá pravidla. Když člověk za bolševika chtěl proti něčemu protestovat, dával v šanc své postavení, zázemí své rodiny, budoucnost svých dětí. Vystavoval sám sebe a své blízké policejním represím, v lehčím případě jen záznamu v kádrových materiálech. Dnešním vládnoucím klikám v tzv. demokratických systémech už dávno došlo, že tudy cesta nevede. Vězení a pronásledování jen zvyšuje přetlak nespokojeností, navíc je nehumánní a sklízí kritiku na mezinárodním poli. Ukázalo se, že režim naopak vydrží, jestliže se lidem ponechá zdání, že mohou do věcí mluvit a kritizovat je. Je to nutný pojistný ventil systému moci. Nechat lidi vykecat (vlk se nažere), stejně se to pak udělá podle svého (a koza zůstane celá) - to je pilířem dnešních moderních tzv. demokratických systémů. Zajímalo by mě, kolik z nás si to uvědomuje. Jen si vezměme, kolikrát jsme nespokojeni s tím nebo oním politikem, zákonem, nebo postupem vládnoucích úředníků, a teď si přiznejme, kolikrát takový zjevný nesouhlas voličů cokoliv změnil. Vsadím se, že takové případy lze spočítat na prstech jedné ruky. Já osobně si nevzpomínám na žádný. To už by musela být hodně silná reakce publika, aby se škatule vůbec hnuly. Kdyby komunisté včas pochopili tento princip zachování moci, jsem si jistý, že by tady ještě dnes byli. P.S. Oni tady jsou i tak, pouze si dnes říkají jinak. :-)

O týden později jsem tentýž dopis faxoval svému poslanci v parlamentě paní Margaret Marland. Zde se mi alespoň dostalo formálního potvrzení, že kancelář paní Marlandové fax obdržela a že jej předá. Uběhlo čtrnáct dnů a paní poslankyně mlčí. Opět žádná reakce.

Obrátil jsem se přímo na premiéra Ontária Mika Harrise. Pan Harris odpověděl poměrně rychle. Překlad jeho odpovědi přikládám:

Drahý pane Stworo

Děkuji Vám za sdílení Vašeho pohledu na iniciativy naší vlády. Věřím, že ačkoliv nemusíme plně s Vámi souhlasit, naším společným cílem je zlepšení naší provincie.

Dostávám mnoho dopisů nabízejících mi rady a pohledy na to, jak toho cíle dosáhnout. Dialog na téma dne je produktivní a komentář jako je Váš, je vždy vítán a pečlivě zvážen.

Jsem rád, že jste si našel čas, abyste mi napsal.

Váš
Mike Harris

Tak tady to máme. Diplomatičtěji to pan Harris vyjádřit nemohl.

Z osmi oslovených volených státních úředníků odpověděl jediný a jeho odpověď, ačkoliv formulována slušně, nenechává nikoho na pochybách, kam se ubírá hlavní proud. Mimo jiné to také ukazuje na to, jak důkladně vymyté mozky a totální ztrátu soudnosti mají Kanaďané včetně svých čelních politiků. Paradoxem doby je, že zákon zaměřený jednoznačně proti mužům, prosazuji především zase muži - trend stejný jako v Americe. Ne ženy feministky, ale muži - feministé udělají nejvíce škod. Je-li nějaká vyšší spravedlnost, pak doufám, že ti, kteří pro tento zákon dnes tak vehementně hlasují, budou zítra sami jeho obětí. Ze srdce jim to přeji...